Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Škrtforma a solidarita

Škrtforma a solidarita

Dva celostátní pravicové deníky přinesly ve stejný den (23. srpna) dva texty, které spolu na první pohled nijak nesouvisely. Zatímco Lidové noviny věnovaly skoro celé první dvě strany zprávám o tom (a úvahám nad tím), že čeští občané po posledních povodních přispívají do různých sbírek na pomoc obětem mnohem méně než v minulosti, MF Dnes přinesla úvahu Pavla Párala nad tím, že rozpočtové škrty současné vlády nejsou zatím opravdovou reformou. Spíše se prý hodí termín „škrtforma“, jenž užil premiér Nečas.

V LN vysvětlovali oslovení „odborníci“ dramatický pokles v příspěvcích českých občanů do různých sbírek s oběťmi nedávných povodní ve srovnání s předešlými kalamitami vesměs tak, že prý jsou lidé unaveni šňůrou přírodních katastrof. Nepomáhá prý také nápad ministra financí Kalouska na stokorunovou „daň“, která prý odrazuje některé lidi o dobrovolného „dávání“.

Zajímavé bylo, že nikoho nenapadlo zmínit celkovou atmosféru ve společnosti, která souvisí právě s onou „škrtformou“, kterou někteří vydávají za reformu. Politika současné vládní koalice totiž v podobě této „škrtformy“ sděluje veřejnosti dvě zásadní věci.

Za prvé je pokračováním předvolební hysterie okolo údajné cesty České republiky do propasti „řeckého scénáře“, pokud okamžitě nezačneme drasticky šetřit. Za druhé je naplněním sociálně-darwinistické doktríny, jež byla prominentní zejména v programu TOP 09, která vychází z neoliberálních pouček o malém státu a pružném individualismu v prostředí neviditelné ruky (globálního) trhu.

Kombinace těchto dvou postojů vytváří nejenom pocit jakési falešné paniky z toho, že jsme jen o chlup unikli státnímu bankrotu, přičemž ještě není vyhráno, ale především devalvuje hodnoty společenské solidarity. Časy jsou prý zlé, dokonce natolik zlé, že nejrychleji ušetříme, když zapomeneme na investice do budoucnosti, a budeme prostě,…inu škrtat. Nejlépe tak, že zkrátíme dávky těm nejpotřebnějším, donutíme lidi platit ještě více za zdravotnickou péči, nebo omezíme počet hasičů či policistů, a pěkně plošně to „osolíme“ údajně přeplaceným státním zaměstnancům.

To, co odlišuje tuto „škrtformu“od smysluplných reforem není přitom to, o čem sní někteří neoliberálové—tedy co největší omezení role státu a co největší přizpůsobení české ekonomiky nárokům globálního kapitálu v podobě přeměny pracujících, doposud jakžtakž chráněných pracovním právem, v recyklovatelné zdroje námezdní síly. „Škrtformu“ odlišuje od reforem především to, že nikoho, jak se zdá, nezajímají (nebo nikdo ve vládním týmu i jeho slavném NERVu není schopen předvídat) nezamýšlené dopady nepromyšlené škrtací hysterie.

Nejde jen o budoucí patologické jevy, které jsou nevyhnutelně důsledkem například zvýšené kriminality ze strany těch, kteří propadnou stále řidší sociální sítí, a nemají co ztratit. Jde také o narušení sociální soudržnosti, a s ní i přediva společenské solidarity.

Jinými slovy, proti smysluplnému šetření státu, jenž si žil nad poměry, se nedá nic namítat. Proti „šetření“, které bude mít zcela evidentně negativní sociální i finanční dopady v budoucnosti, je třeba protestovat.

Pavel Barša nedávno trefně popsal současnou vládní politiku jako kolonizaci politiky ekonomikou. Nejde přitom jen o to, že českou politiku ovládlo primitivní ekonomizující myšlení, které poměřuje vše (tedy i věci, které se takto počítat nedají, protože souvisí s lidským kapitálem, hodnotami nebo kulturou) aritmetikou „výnosů“ a „ztrát“, která je sama o sobě nekriticky podřízena modle Růstu.

Jde také o to, že smysluplná demokratická politika má mít péči nejenom o ekonomické faktory a účetnické počty, ale i o hodnoty, které drží společnost pohromadě jako společnost.

Jenže v současnosti jsme svědky brutálního útoku na společnost coby komplikovanou strukturu, která existuje nejenom kvůli společné historii, jazyku a kultuře, ale také kvůli hodnotám vzájemné sounáležitosti, solidarity úspěšnějších se slabšími a etickým principům, které se nedají ekonomicky vyjádřit.

Ideologii, která se prosadila, můžeme popsat jako „sociální darwinismus“ nebo třeba vypjatý individualismus, v jehož podloží, když se proklestíme vzletnými frázemi o výkonnosti či modernizaci, je obyčejné sobectví. Předvolební klip „Přemluv bábu a dědu“ byl nejen nepodařenou nadsázkou; byl především symbolem nového trendu: atomizace společnosti.

V případě zmíněného klipu šlo o dělení na poněkud přitroublé „nepotřebné“ staré a dravou mladou generaci, která se na Facebooku narcisticky přesvědčuje o své jedinečnosti. To by se dalo samozřejmě pominout a prominout, neboť i tato mladá generace vystoupí jednoho dne ze své virtuální bubliny a zjistí ke svému překvapení, že existuje něco jako pracovní trh, jenž se řídí úplně jinými pravidly než přesvědčením o vlastní jedinečnosti.

Horší je, že další, a mnohem reálnější dělení společnosti najdeme v různých poselstvích pravicové vlády i neoliberalismem oslněných médiích: úspěšní versus neúspěšní, paraziti versus pracovití, líná a přebujelá státní administrativa versus my ostatní, přizpůsobiví versus nepřizpůsobiví, „slušní“ občané versus třeba bezdomovci, podnikaví versus nepodnikaví…

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Podstatné ovšem je, že v této atmosféře umanuté „úspěšnosti“ a vylučování „neúspěšných“ , jakož i snah přetvořit českou společnost přes noc v jakéhosi pružného tygra globální ekonomiky, možná sice vznikne kasta úspěšných jedinců, ale zároveň zaniká společnost a pocit společenství.

I proto by se stálo zamyslet nad tím, zda výrazný propad v ochotě lidí pomáhat finančně spoluobčanům postiženým například posledními povodněmi souvisí jen s únavou z příliš častých přírodních katastrof, a nemá také něco do činění s postupnou změnou společenské i individuální mysli přesně ve stylu, který propaguje současná vládní politika: ať se každý postará sám o sebe.Dva celostátní pravicové deníky přinesly ve stejný den (23. srpna) dva texty, které spolu na první pohled nijak nesouvisely. Zatímco Lidové noviny věnovaly skoro celé první dvě strany zprávám o tom (a úvahám nad tím), že čeští občané po posledních povodních přispívají do různých sbírek na pomoc obětem mnohem méně než v minulosti, MF Dnes přinesla úvahu Pavla Párala nad tím, že rozpočtové škrty současné vlády nejsou zatím opravdovou reformou. Spíše se prý hodí termín „škrtforma“, jenž užil premiér Nečas. Oba texty spolu zvláštním způsobem souvisí.

V LN vysvětlovali oslovení „odborníci“ dramatický pokles v příspěvcích českých občanů do různých sbírek s oběťmi nedávných povodní ve srovnání s předešlými kalamitami vesměs tak, že prý jsou lidé unaveni šňůrou přírodních katastrof. Nepomáhá prý také nápad ministra financí Kalouska na stokorunovou „daň“, která prý odrazuje některé lidi o dobrovolného „dávání“.

Zajímavé bylo, že nikoho nenapadlo zmínit celkovou atmosféru ve společnosti, která souvisí právě s onou „škrtformou“, kterou někteří vydávají za reformu. Politika současné vládní koalice totiž v podobě této „škrtformy“ sděluje veřejnosti dvě zásadní věci.

Za prvé je pokračováním předvolební hysterie okolo údajné cesty České republiky do propasti „řeckého scénáře“, pokud okamžitě nezačneme drasticky šetřit. Za druhé je naplněním sociálně-darwinistické doktríny, jež byla prominentní zejména v programu TOP 09, která vychází z neoliberálních pouček o malém státu a pružném individualismu v prostředí neviditelné ruky (globálního) trhu.

Kombinace těchto dvou postojů vytváří nejenom pocit jakési falešné paniky z toho, že jsme jen o chlup unikli státnímu bankrotu, přičemž ještě není vyhráno, ale především devalvuje hodnoty společenské solidarity. Časy jsou prý zlé, dokonce natolik zlé, že nejrychleji ušetříme, když zapomeneme na investice do budoucnosti, a budeme prostě,…inu škrtat. Nejlépe tak, že zkrátíme dávky těm nejpotřebnějším, donutíme lidi platit ještě více za zdravotnickou péči, nebo omezíme počet hasičů či policistů, a pěkně plošně to „osolíme“ údajně přeplaceným státním zaměstnancům.

V takové atmosféře začnou vcelku logicky šetřit do soukromé „kasičky“ na horší časy (a tedy šetřit třeba i na potřebných spoluobčanech zasažených přírodní katastrofou) i individuální občané.

To, co odlišuje tuto „škrtformu“od smysluplných reforem není přitom to, o čem sní někteří neoliberálové—tedy co největší omezení role státu a co největší přizpůsobení české ekonomiky nárokům globálního kapitálu v podobě přeměny pracujících, doposud jakžtakž chráněných pracovním právem, v recyklovatelné zdroje námezdní síly. „Škrtformu“ odlišuje od reforem především to, že nikoho, jak se zdá, nezajímají (nebo nikdo ve vládním týmu i jeho slavném NERVu není schopen předvídat) nezamýšlené dopady nepromyšlené škrtací hysterie.

Nejde jen o budoucí patologické jevy, které jsou nevyhnutelně důsledkem například zvýšené kriminality ze strany těch, kteří propadnou stále řidší sociální sítí, a nemají co ztratit. Jde také o narušení sociální soudržnosti, a s ní i přediva společenské solidarity.

Jinými slovy, proti smysluplnému šetření státu, jenž si žil nad poměry, se nedá nic namítat. Proti „šetření“, které bude mít zcela evidentně negativní sociální i finanční dopady v budoucnosti, je třeba protestovat.

Pavel Barša nedávno trefně popsal současnou vládní politiku jako kolonizaci politiky ekonomikou. Nejde přitom jen o to, že českou politiku ovládlo primitivní ekonomizující myšlení, které poměřuje vše (tedy i věci, které se takto počítat nedají, protože souvisí s lidským kapitálem, hodnotami nebo kulturou) aritmetikou „výnosů“ a „ztrát“, která je sama o sobě nekriticky podřízena modle Růstu.

Jde také o to, že smysluplná demokratická politika má mít péči nejenom o ekonomické faktory a účetnické počty, ale i o hodnoty, které drží společnost pohromadě jako společnost.

Jenže v současnosti jsme svědky brutálního útoku na společnost coby komplikovanou strukturu, která existuje nejenom kvůli společné historii, jazyku a kultuře, ale také kvůli hodnotám vzájemné sounáležitosti, solidarity úspěšnějších se slabšími a etickým principům, které se nedají ekonomicky vyjádřit.

Ideologii, která se prosadila, můžeme popsat jako „sociální darwinismus“ nebo třeba vypjatý individualismus, v jehož podloží, když se proklestíme vzletnými frázemi o výkonnosti či modernizaci, je obyčejné sobectví. Předvolební klip „Přemluv bábu a dědu“ byl nejen nepodařenou nadsázkou; byl především symbolem nového trendu: atomizace společnosti.

V případě zmíněného klipu šlo o dělení na poněkud přitroublé „nepotřebné“ staré a dravou mladou generaci, která se na Facebooku narcisticky přesvědčuje o své jedinečnosti. To by se dalo samozřejmě pominout a prominout, neboť i tato mladá generace vystoupí jednoho dne ze své virtuální bubliny a zjistí ke svému překvapení, že existuje něco jako pracovní trh, jenž se řídí úplně jinými pravidly než přesvědčením o vlastní jedinečnosti.

Horší je, že další, a mnohem reálnější dělení společnosti najdeme v různých poselstvích pravicové vlády i neoliberalismem oslněných médiích: úspěšní versus neúspěšní, paraziti versus pracovití, líná a přebujelá státní administrativa versus my ostatní, přizpůsobiví versus nepřizpůsobiví, „slušní“ občané versus třeba bezdomovci, podnikaví versus nepodnikaví…

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Podstatné ovšem je, že v této atmosféře umanuté „úspěšnosti“ a vylučování „neúspěšných“ , jakož i snah přetvořit českou společnost přes noc v jakéhosi pružného tygra globální ekonomiky, možná sice vznikne kasta úspěšných jedinců, ale zároveň zaniká společnost a pocit společenství.

I proto by se stálo zamyslet nad tím, zda výrazný propad v ochotě lidí pomáhat finančně spoluobčanům postiženým například posledními povodněmi souvisí jen s únavou z příliš častých přírodních katastrof, a nemá také něco do činění s postupnou změnou společenské i individuální mysli přesně ve stylu, který propaguje současná vládní politika: ať se každý postará sám o sebe.

Deník Referendum, 24.8.2010