Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary V zemi Pandurů

V zemi Pandurů

Jak známo panduři byli původně sluhové chorvatských a uherských šlechticů, později se tak říkalo strážcům hranic, kteří bojovali proti Turkům. Kontroverzní a krutý baron Franz Trenck v 18. století vytvořil pod jménem Panduři pro císařovnu Marii Terezii vojenský sbor, který bychom dnes nejspíš nazvali jednotkou zvláštního určení.

Tato jednotka proslula „neortodoxními“ vojenskými metodami. Podle některých zdrojů se prý skládala z bývalých zločinců, kteří si mohli službou u Pandurů vysloužit omilostnění. Za druhé světové války se stejným jménem honosily některé partizánské jednotky na Balkáně.

Tento malý historický exkurs je zajímavý zejména proto, že v kauze údajné korupce při nákupu rakouských ozbrojených transportérů Pandur, to u nás vypadá zase jednou spíše jako na Balkáně, než ve Střední Evropě. Ostatně i Marie Terezie si eventuálně uvědomila, že udělala chybu, když v podobě Trenckových pandurů vpustila do jinak spořádané habsburské armády takový malý kousek Balkánu, a Trenck skončil ve vězení.

Výše řečené nemá být nějakou démonizací Balkánu. Je to jen připomínka, že zásluhou své mnohasetleté příslušnosti nejprve k byzantské říši a později k říši otomanské vznikla zejména na východním Balkánu specifická kultura, která ostře kontrastuje se středoevropským prostorem a ještě více se západní Evropou. Jak kdysi trefně poznamenal Winston Chruchill, problémem Balkánu mimo jiné je, že vytváří více historie, než kolik jí dokáže zkonzumovat.

Politická kultura Balkánu, která nečerpá z tradic renesance a osvícenství,  byla silně poznamenána tím, že stát, právo a náboženství v ní byly mnohem méně odděleny než na sever a na západ do ní. Zatímco v zemích západního křesťanství se korupce postupně stala jevem, proti kterému musí státy bojovat, v post-byzantských a post-otomanských zemích se bez „bakšiše“ dlouho neobešel, a mnohdy dodnes neobejde, téměř žádný obchod.

Budeme-li zkoumat současnou českou demokracii prizmatem tohoto rysu post-byzantských a post-otomanských zemí, zjistíme, že Pandur, coby nejposlednější kauza, jež cloumá českou politikou a médii, je docela symbolická. Zdá se, že „bakšiš“, a ne lecjaký, je dnes součástí téměř jakéhokoliv obchodu, v němž figuruje jako jedna smluvní strana český stát. Stejně jako kdysi v Byzanci nebo u Otomanů mají státní úředníci a politici pocit, že stát je jejich vlastnictví, a že když už se jeho jménem obtěžují konat, mají právo z toho mít něco nad rámec zákonem stanovených platů.

Když dnes některá média opětovně varují, že by Česká republika mohla brzy následovat Řecko, jež stojí zásluhou života nad poměry, falšování účtů a všudypřítomné korupce na prahu státního bankrotu, mají pravdu, ale k té je nutné ještě leccos dodat. Balkanizace českých poměrů, zapříčiněná do značné míry více než čtyřicetiletým panováním systému veskrze post-byzantského, se totiž nevztahuje jen na státní finance. Zbalkanizované jsou nejen politika a státní správa, ale i média a veřejný život obecně.

Zatímco politická scéna před veřejností vede boje stejně nesmiřitelné a úporné, chtělo by se říci „temperamentní“, jako je tomu třeba v Řecku, v zákulisí politické strany, či alespoň jejich vlivní členové, čile spolupracují na porcování kořisti, kterou je náš nebohý stát. Výsledkem je, že ať už vládne na té či oné radnici, v tom či onom kraji, nebo v celé zemi ta či ona politická garnitura, můžeme si být jisti, že státní zakázky budou neprůhledné a předražené, a že se okolo nich bude téměř pokaždé vznášet podezření z korupce.

Můžeme si být také téměř jisti, že ač politici budou deklarovat, že mají tu nejlepší vůli hospodařit se státními prostředky odpovědně, státní dluhy porostou. Stejně tak budou politici víceméně svorně odmítat zavedení civilizujících opatření, jako je třeba zákon o státní službě, který by státní službu depolitizoval podle západoevropského střihu. I nezávislost justice budou politici ctít jenom tehdy, jde-li jim v podobě nějaké „justiční mafie“ na ruku.

Pokud nakonec dojde na „lámání chleba“, třeba v podobě balancování nad hranou státního bankrotu, můžeme si být pro změnu jisti, že to, podobně jako v Řecku, politici i média ochotně svedou na zlé cizáky, tedy zejména EU.

Když už je řeč o médiích, ta k našemu postupnému odchodu ze sféry balkanizované politiky nikterak nepřispívají. Nejenže sama často hrají s politiky prostoduchou hru na údajně tolik potřebnou ideologickou polarizaci, přičemž jim uniká družné dojení státu politiky a státními úředníky všech barev za scénou, ale když už nějakou tu „kauzu“ sama odkryjí, můžeme si být jisti, že se vůbec nic nestane. Média bude taková kauza zajímat přesně tak dlouho, dokud jim zvedá sledovanost nebo prodejnost.

Stejně problematická je ochota některých médií překračovat hranice novinářské etiky, když se sama staví do pozice jakýchsi „agentů provokatérů“, aby uměle vytvořila situace, do nichž se má politický „ptáček“ chytit. Vyznění těchto „kauz“ nakonec dost často jen zesiluje pocit celkové bezmoci ze stavu věcí.

To vše se přitom děje v hávu podivného mediálního národovectví, které docela souzní s hlavním proudem politiky. České republice tak neustále někdo škodí, někdo na ní není hodný, někdo zvenku přispívá k jejím problémům.

Pěkným příkladem je politicky aktuální zoufání ministra vnitra Martina Peciny i médií nad tím, že prý nám EU nechce pomoct v boji za odstranění kanadských víz. Možná by přitom neškodilo se zamyslet nad tím, proč by EU, zejména její starší členové, měli být právě v této otázce nějak loajální k zemi, která ukazuje ve vztahu k EU velkou míru neloajality, ať už šlo o schvalování Lisabonské smlouvy nebo o bilaterální vyjednávání s USA o odstranění víz pro české turisty. A položit si otázku, zda si přeci jen náhodou víza s Kanadou kvůli neschopnosti řešit problémy romské menšiny nezasloužíme, je pro většinu médií téměř nemyslitelné.

Zbalkanizovaná je ovšem i veřejnost. Občanská společnost je zatím slabá, mnohem silnější jsou nejrůznější „klany“, které buď přežily bývalý režim a pod tlakem nových poměrů  se zapouzdřily, nebo se nově vytvořily v procesu privatizace. Občané sice rezignovaně mluví o korupci a klientelsimu, ale ochotu občansky se organizovat proti těmto jevům ukazují pramalou.

Spíše u nás panuje stejná mentalita jako na onom Balkáně: „bakšiš“ v nejrůznějších podobách je prostě součástí života. Nadává se skoro na všechno a na každého v pozici moci, ale nakonec máme jako národ stejně nejraději sami sebe, jak ukazují průzkumy veřejného mínění.

Podobné jako v onom Řecku je to i ve vztahu ke státu. Ten je vnímán jako opatrovnická instituce, která se o nás musí postarat, i kdyby na to neměla mít. S myšlenkou moderního sociálního státu, který se flexibilně přizpůsobuje možnostem a novým trendům, aby neskončil v bankrotu, to má málo společného.

Symbolickým projevem toho, jak slabá je veřejnost u nás, je situace v instituci, která má spojení s „veřejností“ přímo v názvu, tedy ve veřejnoprávní televizi. Ta funguje víceméně jako televize parlamentní, tedy jakési prodloužení vlivu politických stran. A to si ještě v daných poměrech počíná poměrně statečně, když, jak správně upozorňuje ve svých upoutávkách, vysílá jediný, (chtělo by se říci „poslední“) investigativní pořad v zemi v podobě pořadu Reportéři ČT.

Není tedy divu, že nakonec jediná reflexe potenciálně skutečně závažných korupčních kauz, která nám zbývá, je jakési krotké mediální rozemílání čas od času „objevených“ nekalých praktik, jež ovšem obvykle trvá jen tak dlouho, dokud není už co rozemílat, nebo takové rozemílání už nezvyšuje sledovanost, nebo dokud politici, v podobě čtvrtého či pátého „auditu“, konečně naše „hlídací psy“ demokracie úplně neunaví. Prostě, vítejte v zemi Pandurů!

Deník, Referendum, 1.3.2010