Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Vítězství pravice je povolební mýtus

Vítězství pravice je povolební mýtus

V mediích i v některých politických kruzích se po volbách do Poslanecké sněmovny ujal mýtus, který zní zhruba takto: ve volbách zvítězila pravice, a to zejména proto, že si rozhodující počet voličů, obávající se řeckého scénáře, přeje razantní „pravicové“ reformy.

Ve skutečnosti ovšem s programem takových reforem kandidovala jen TOP 09 a, s jejich mírnější verzí, i Občanská demokratická strana. Třetí strana formující se vládní koalice, Věci veřejné, (neo-liberální) ekonomické reformy jako prioritu naopak neakcentovala.

Kladla především důraz na boj s korupcí nebo zavedení institutů přímé demokracie. Pokud jde o ekonomické reformy, slibovali véčkaři na jedné straně šetřit (například osekáním armádních výdajů), ale zároveň chtěla strana být „sociálně citlivá“. Plánovala tedy například zrušit zdravotnické poplatky.

Procentuální velikost voličské základny stran jasně pravicových tedy čítá 36 procent (20 procent ODS, 16 procent TOP 09). Strana VV se sice nakonec rozhodla vyjednávat o vládní koalici s těmito stranami, ale její motivy byly poněkud jiné, než že by se jasně hlásila k fiskální a ekonomické filozofii ODS a TOP 09. 

Roli hrála například nechuť VV k sociální demokracii v její současné podobě, zejména pak k osobě Jiřího Paroubka. Neméně důležitým faktorem byla povolební aritmetika. Kdyby se totiž například do PS probojovali lidovci, a ČSSD měla jen o několik procent hlasů více, lze si VV klidně představit v této středo-levé koalici, v níž by hlavními hesly nebyly „pravicové“ ekonomické reformy, ale například boj s korupcí a přímá demokracie.

Uvažování ve stylu „co by bylo, kdyby“ samozřejmě v politice neplatí, skutečnost je prostě taková, že VV jednají o vládní koalici s ODS a TOP 09. Přesto je třeba na mýtus o silném mandátu daném voliči koalici k radikálním reformám upozorňovat, neboť na něj může budoucí vláda i strany vládní koalice krutě doplatit.

Jaká je skutečná podpora pro reformy, a pro jaké, bude totiž rozhodovat i o veřejné podpoře pro vládu a jednotlivé strany vládní koalice. Aktivistické ujišťování velké části médií, že jsme na správné cestě, a že ve volbách zvítězila ekonomická racionalita i fiskální odpovědnost, může narazit do zdi reality. Tedy do odporu značné části veřejnosti proti příliš radikálním reformám.

Koneckonců i v procentuálním součtu mají ODS, TOP 09 a VV „jen“ 46 procent hlasů. V českém volebním systému se sice oněch 46 procent přetavilo do 118-ti mandátů, jenže to je většina politická, nikoliv většina občanů. Nebylo by od věci, kdyby se příští vládní koalice zajímala o to, co si myslí oněch 54 procent občanů, kteří nedali potenciálním vládním stranám hlas.

Pokud by byly strany rodící se vládní koalice ochotny jít do radikálních reforem i navzdory možnému propadu preferencí nebo sociálnímu neklidu, museli by v jistém ohledu před nimi smeknout i jejich kritici. Byl by to přinejmenším projev pevného přesvědčení i odmítnutí populismu, co je v české politice neobvyklé.

Jenže zejména obě nové strany, TOP 09 a VV, se musí na politické scéně teprve etablovat, a pokud nechtějí být stranami na jedno použití, budou se muset poprat s veřejným míněním, jež nemusí být radikálním reformám nakloněno. Ignorování takového scénáře by mohlo vládní koalici zlikvidovat dřív, než vůbec něco kloudného udělá, protože například už neúspěch v podzimních komunálních volbách by vyvolal v těchto stranách paniku.

Bez rizika není případný propad ve veřejném mínění ani pro ODS, protože v její podobě sestavuje vládu strana, která ve volbách nejen skončila až druhá, ale navíc utrpěla zdaleka největší ztráty (ve srovnání s rokem 2006 propad o 16 procent, rovnající se ztrátě 800 000 voličů).

Ti tvůrci veřejného mínění, kteří si radikální reformy přejí, by tedy možná měli být poněkud opatrnější ve svém zjednodušujícím ujišťování, že voliči poskytli jasný mandát pravicové koalici, aby Českou republiku tvrdými reformami uchránila před údajně jinak nevyhnutelnou cestou k řeckému scénáři.

Mnohá „budovatelská“ vzepětí v historii, jež jsou údajně zaštítěna neprůstřelnou racionalitou i podporou „lidu“, končí fiaskem, protože vycházejí více ze zbožných přání než ze střízlivých odhadů situace. Propagandisté, kteří aktivisticky vytvářejí falešný obraz reality, často jen přispívají k tomu, že když se údajně „dobré dílo“ nezdaří nebo není přijato „lidem“, protireakce bývají o to extrémnější.

Deník Referendum, 15.6.2010