Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Volby nic nevyřeší

Volby nic nevyřeší

V příštích několika měsících si do sytosti užijeme nejrůznějších průzkumů volebních preferencí a úvah na téma, jak asi bude vypadat příští vládní koalice. Političtí analytici a komentátoři budou rozebírat různé scénáře povolebního uspořádání ve stylu, kdo s kým a kdo s kým ne, nebo co se stane, (ne)dostane-li se do Poslanecké sněmovny ta či ona malá strana.

 V médiích je po těchto odhadech poptávka, ač autorovi této statě není jasné, koho tyhle odhady vlastně zajímají. Patří totiž do oblasti hospodského politického folklóru. U piva je každý Čech politologem, a jak to bude po volbách vypadat, už dávno ví: špatně. Někteří dokonce zpola žertovně dodávají, že už mají připraveny kufry k emigraci, ačkoliv emigrovat se neodvážili ani v nejtužších časech normalizace.

 Zatímco naprostá většina těchto lidových politologů ovšem oním „špatně“ míní především skutečnost, že vyhrají „ti druzí“, které v polarizované české společnosti právě oni považují za největší možné zlo, je pesimistické hodnocení povolebního vývoje na místě z jiných důvodů.

 Tím hlavním je skutečnost, že volby jsou pouhý mechanismus, který umožňuje pravidelné střídání vlád v demokratickém systému. Pokud se vlády skutečně střídají, a politické strany střídavě končí ve vládních koalicích a v opozici, je to samozřejmě dobře. Bohužel to ale nic nevypovídá o kulturně-politickém podloží takového demokratického systému.

 Mohou tudíž například existovat demokratické systémy, které politologové označují jako „neliberální“. Tedy systémy, kde se volby pravidelně konají, ale jsou pořádány jen proto, aby s pomocí různých manipulací a mediálních masáží potvrzovaly vedoucí úlohu jedné strany nebo nějaké politické oligarchie.

 Existují také demokratické systémy, kde se sice s pomocí voleb střídají ve vládnutí různé politické strany, ale po volbách se nic zásadního nemění. To může být překvapivě způsobeno dvěma zcela rozdílnými příčinami.

 Jednou je skutečnost, že daný demokratický systém je natolik vyspělý a zaběhnutý, že tzv. pravice i tzv. levice se ve svých řešeních společenských problémů drží politického středu. Po volbách se v takových systémech, třeba ve Skandinávii, různé věci spíše jen vylaďují, než že by každá vláda vyhlašovala radikální reformy. Pokud jsou hlubší reformy nutné, vyspělé evropské demokracie obvykle vědí, že se na nich musí stejně dohodnout vláda s opozicí.

Druhou příčinou skutečnosti, že volby mohou nepřinášet reformy, je naopak nevyspělý demokratický systém s vysokou mírou politické polarizace ve veřejném prostoru, ale zároveň s velkou měrou vzájemné prorostlosti politických stran za scénou, kde spolu nejrůznější politická bratrstva čile spolupracují při rozdělování ekonomických výnosů politického vlivu.

 Volby jsou v takovém systému symbolickým stvrzováním existence demokratického systému, ale v podstatě je jedno, kdo vyhraje, protože na řešení systémových problémů, jako je klientelismus, vysoká míra korupce, neregulovaný lobbing, či nekázeň při správě státních financí nemá opravdový zájem žádná politická strana.

 Když už se v takovém systému strany k radikálnějším řešením odhodlají, jsou takové reformy často utopeny v neschopnosti vládní koalice a opozice se rozumně domluvit na reformách, které by nemusely být prosazeny silou, s pomocí nějaké velmi těsné většiny. Takové změny jsou pak samozřejmě buď rušeny nebo upravovány příští vládou.

 Ochota politických bratrstev, které jdou napříč politickým spektrem, domluvit se za scénou na krocích, které proměňují politický vliv v ekonomické výhody, a vysoká míra politické polarizace ve veřejném prostoru, kde strany jedna druhou vášnivě potírají s pomocí slovníku bezmála třídního boje,  jsou ve vzájemném rozporu jen zdánlivě.

 Za prvé je samozřejmé, že ti, kdo mají po volbách větší politickou moc si mohou z pomyslného krajíce výhod ukrojit více, takže politická soutěž je pro ně důležitá (i když je to důvod špatný). Za druhé, oč menší jsou skutečné rozdíly mezi politickými subjekty a jejich představiteli, o to více je třeba je hlasitě zdůrazňovat. Politická soutěž se pak často mění ve vysoce personifikované překřikování, hraničící s vulgaritou.

 Výše řečené není jakýmsi paušálním lámáním hole nad významem voleb, ačkoliv například v antické demokracii se veřejní činitelé vybírali losem. Volby jsou nepochybně důležité, ale nikoliv tak, jak jejich význam interpretují někteří postkomunističtí politici, tedy jako ten nejzákladnější instrument demokracie. Dokonce prý tak zásadní, že řeči o ostatních podstatných atributech demokratického systému, jako jsou občanská společnost a právní stát, jsou údajně druhotné, popřípadě „post-demokratické“.

 Americký politolog Fareed Zakaria publikoval před časem přelomovou knihu nazvanou Budoucnost svobody, v níž upozornil, že procesní stránka demokracie, jejímž jsou volby výrazem, je sice důležitým znakem demokratického systému, ale to ještě vůbec neznamená, že takový systém je opravdu demokratický a svobodný v liberálním slova smyslu. Podle Zakarii je možná důležitější tzv. liberální konstitucionalismus, který zaručuje neměnnost a vynutitelnost určitých pravidel hry a skutečnou nezávislost institucí, jako jsou centrální banky, justice nebo veřejnoprávní média na politické moci. K tomu by bylo možné dodat, že tato stránka demokracie samozřejmě souvisí i s vyspělostí politické kultury a rozvinutostí občanské společnosti.

 V nevyspělém demokratickém systému politici neustále hledají cestičky, jak zpochybnit nebo obejít nezávislost různých institucí a podřídit je svému vlivu. A protože nerespektují pravidla hry, snaží se především najít způsoby, jak demokratický systém ohýbat k vlastnímu prospěchu. Takoví politici se samozřejmě najdou občas i v rozvinutých demokraciích, jenže v těch méně rozvinutých je nedostatek respektu pro liberální konstitucionalismus systémovou záležitostí.

 Česká demokracie bohužel patří k těm, které mají před sebou ještě dlouhou cestu k vytvoření takové politické kultury, jež zaručí, že volby nebudou zase jen prázdný rituál. Bohužel si můžeme být naopak téměř jistí, že volby (ať už vyprodukují jakýkoliv výsledek) nepovedou k řešení systémových problémů, ale jen k dalšímu nárůstu frustrace občanů z politického procesu.

 Jaká je z toho cesta ven? Největší nadějí je, že generace lidí nepoznamenaných předešlým režimem bude postupně schopna v podobě aktivní občanské společnosti začít vyvíjet na politickou sféru potřebný tlak. Politika v současnosti téměř zcela obsadila veřejný prostor, odkud byla rodící se občanská společnost vytlačena soukromými zájmy.

 Negativní roli v tom všem hrají i česká média, která pojímají politickou soutěž jako nějaký sportovní zápas, na který lze přijímat sázky. Navíc média hrají s politiky jejich hru, protože jsou sama zdrojem vysoké míry polarizace, jež je v případě mnohých novinářů a komentátorů dána jejich ideologickými předsudky.

 To je svým způsobem úsměvné: čeští politici jsou dávno dokonale post-ideologičtí technologové moci, kteří vytvářejí ideologickou polarizaci vesměs zcela účelově. Ze skutečně ideologických pozic tak u nás promlouvá jen novinářská obec, která by ve vyspělé demokracii byla naopak takříkajíc „nad věcí“.

 Na druhou stranu, když už se některá média pokusí plnit svoji kontrolní funkci—například odhalováním korupce a dalších nepravostí—pojímají tuto činnost jako jakýsi seriál společensko-politických hororů, které nemají za úkol cokoliv napravit, ale jen zvýšit takovým mediálním organizacím sledovanost nebo počet čtenářů.

 Volby se odehrávají takříkajíc na scéně demokracie. Ta je důležitá, ale nikoliv rozhodující. Například zhruba třetina evropských demokracií (shodou okolností těch nejvyspělejších) má za hlavu státu nevoleného monarchu. Důležitější je, aby se občanská společnost, reprezentovaná alespoň některými médii, starala o to, co se děje za scénou a vytvářela tlak na kultivaci politických poměrů. Do květnových voleb se u nás samozřejmě nic takového nestane, takže volby budou zase jen poměrně prázdný špektákl, který dále zacementuje neutěšené poměry.

Deník Referendum, 18.1.2010