Zveřejnění tisíců dosud utajovaných nebo důvěrných dokumentů serverem Wikileaks je v médiích nejčastěji portrétováno s trochou zlomyslnosti jako „11. září světové diplomacie“. Ač média vesměs souhlasí s varováními, že únik citlivých informací může kompromitovat některé politiky, zhoršit vztahy mezi státy, nebo dokonce ohrozit životy lidí, zároveň mnoho komentářů vyznívá tak, že WikiLeaks je projevem práva na informace.
Podíváme-li se ale trochu hlouběji, nabízí se otázka, zda internetová svoboda, tak jak ji chápe WikiLeaks, není jen dalším hřebíčkem do rakve národního státu. Pokud ano, nelze se nezeptat, zda je to dobře.
Moderní národní státy se v posledních desetiletích ocitly pod obrovským náporem hned na několika frontách. Na jedné straně je oslabuje proces globalizace, který je staví proti mocným, globálně působícím korporacím a finančním trhům, a který si vynucuje nejrůznější formy politické integrace, v jejímž rámci se státy dobrovolně zbavují části své suverenity.
Na straně druhé jsou státy pod náporem neoliberální ideologie stále více „privatizovány“. Terčem privatizačních snah jsou nejen doposud státní penzijní a zdravotnické systémy, kde se kapitálu nabízí snadno získatelné „měkké peníze“, ale také mnohé další veřejné statky. Kapitál také privatizuje stále častěji i veřejný prostor a demokratickou politiku, v podobě obrovského vlivu peněz na politické strany a volby, nebo v podobě různých kmotrovských a oligarchických vazeb.
K tomu přistupuje vzrůstající tlak na národní státy, aby v podobě tzv. outsourcingu předávaly do soukromých rukou i ty státní funkce, které byly dříve přímo definičním znakem státní moci. Privatizována je tak například vnitřní bezpečnost, včetně vězeňství, armádní funkce, i poštovnictví. Privatizaci se neubránila i řada strategických odvětví, v nichž si stát dříve ponechával rozhodující roli.
Prozrazení státem chráněných informací na internetu je svého druhu také „privatizace“. WikiLeaks není veřejná služba, je to soukromá iniciativa několika anarchisticky orientovaných jedinců. Bez určitého stupně utajování se přitom mohou zhroutit i další funkce moderního státu, jimiž jsou zahraniční politika, diplomacie a vnější bezpečnost.
Před tím, než začneme nad počinem WikiLeaks nekriticky jásat, měli bychom si odpovědět na otázku, zda se s takto rapidním „ubýváním“ státu na všech frontách dokážeme vyrovnat bez velkých otřesů. Nemluvě o nebezpečí pro demokracie: autoritářské státy si totiž informace, jež jsou pro ně důležité, určitě ohlídají lépe.
Právo, 1.12.2010