Když se Strana zelených pod vedením Martina Bursíka probojovala v roce 2006 do Poslanecké sněmovny, stálo před ní zásadní dilema: stát se vládní stranou nebo zůstat v opozici. Rozhodnutí podílet se na vládnutí je přitom třeba nahlížet v kontextu toho, o jakou vládní koalici se jednalo.
Zelení se totiž nakonec rozhodli přijmout účinkování ve vládě, která byla nejen složena z ideově dosti odlišných stran, ale také byla až do hlasování o důvěře menšinová, protože vládní strany měly k dispozici pouze 100 hlasů v dvousetčlenné Sněmovně. Zelení, kteří vstoupili do Poslanecké sněmovny s puncem nezkorumpované alternativy k údajně prohnilému politickému establishmentu, pak připustili, aby vládní koalice za jejich účasti získala důvěru s pomocí přeběhlíků ze sociální demokracie.
To byl první vážný šrám na pověsti strany, která se před volbami vymezovala proti (dle jejího soudu zkorumpovaným) praktikám parlamentních stran. Druhým byl pak samotný ideový profil vlády.
V ní hrála prim konzervativní Občanská demokratická strana, která své menší koaliční partnery nakonec přesvědčila o potřebě přijmout jakousi mírně rozředěnou verzi své neoliberální Modré šance. Zelení byli do té doby vnímání spíše jako levicová strana, ačkoliv Bursík do strany vnesl už před volbami prvky tradičního liberalismu, který před nástupem zelených reprezentovaly strany, jako byla například Unie svobody.
Přijetí vládního programu s neoliberálními akcenty ovšem posunulo zelené opticky ještě více napravo, což nutně muselo narazit na odpor ekologických aktivistů, kteří tvořili podstatnou část členské základny strany. Bursík zdůvodňoval tyto programové ústupky, jakož i účast v pravicové vládě obecně tím, že zelení budou i navzdory převažující programové identitě vlády mít příležitost uskutečnit některé významné priority zeleného programu.
Další ambivalence, která musela mnoho tradičních podpůrců strany mást, byla skutečnost, že ačkoliv strana prosadila do pozice ministra zahraničí proevpropského Karla Schwarzenberga, nechala si občanskými demokraty vyvlastnit evropskou politiku. Dohled na ní si ponechala ODS v podobě funkce místopředsedy vlády pro Evropskou unii, která byla svěřena Alexandru Vondrovi.
Politika vlády vůči EU se pak vskutku nesla převážně v duchu euroskeptických názorů ODS z dob její opoziční činnosti. Zelení tak ztratili další významný programový prvek, na jehož základě je bylo možné odlišit od ODS.
I když se i nadále považovali za proevpropskou stranu, dělali velmi málo, aby veřejnost přesvědčili, že se nějak snaží korigovat skeptické postoje ODS k Unii, jakož i některé konkrétní vládní kroky, jež působily v Bruselu rozpaky.
Jedním z důvodů, proč bylo údajně nutné přijmout podíl na vládní moci, byla podle Bursíka obava, že kdyby zelení do vládní koalice nevstoupili, vznikla by velká koalice ODS a sociálních demokratů, neboť patový volební výsledek neumožňoval nic jiného. Ta by údajně přijala nový volební zákon nepřátelský vůči malým stranám, který by mohl zelené poškodit.
Bursíkovy argumenty pro účast ve vládě byly samozřejmě silné, včetně skutečnosti, že jeho strana získala ve vládě pozice, které byly vzhledem k tomu, že měla jen šest poslanců, neobyčejné významné.
Úvahy o tom, co by se stalo, kdyby strana zůstala v opozici, jsou pochopitelně jen spekulativní. Je samozřejmě možné, že by skutečně vznikla velká koalice, která by přijala volební zákon, jež by malým stranám ztížil vstup do Poslanecké sněmovny. Na druhé straně je možné argumentovat, že by se Strana zelených nerozštěpila, tak jak se tomu stalo během jejího vládního angažmá, protože by v ní nepůsobily odstředivé síly, které podíl na moci vyvolal.
Problémem zelených byla totiž od počátku jistá mlhavost jejich identity. Bursík, jak už bylo řečeno, vnesl do tábora tradičních zelených nové prvky, které strana potřebovala buď postupně přijmout za své, nebo se jich zbavit. Tak či onak, strana by v opozičních lavicích mohla mnohem razantněji akcentovat ekologické a další priority, jež činí zelené zelenými. Měla by také čas se vnitřně uspořádat bez toho, že by každá sebemenší rozmíška byla propírána v médiích coby hrozba pro stabilitu vlády.
Pobyt v opozici by také mohl ukázat veřejnosti, že zelení jsou skutečně tím, co o sobě tvrdili před volbami—tedy alternativou k systému, v němž české politické strany před očima veřejnosti předvádějí bitvy na „život a na smrt“, zatímco v zákulisí čile spolupracují na dělení nejrůznějších prebend. Zelení tento prvek své identity oslabili, když souhlasili se vstupem do vlády, a zcela ho později eliminovali, když zůstali ve vládě založené na přeběhlících, jejichž odchod k vládnímu táboru byl obklopen zásadními otázkami o možné korupci či vydírání.
Ba co víc, Bursík tento způsob vzniku většinové vlády začal aktivně ospravedlňovat. Ačkoliv strana několikrát hrozila možným odchodem z vlády, když se zdálo, že vláda a s ní spojená „justiční mafie“ chtějí za každou cenu zachránit pozici místopředsedy vlády a šéfa lidovců Jiřího Čunka, obtíženého podezřeními z korupce, zelení nakonec neudělali nic. Naopak, jimi vybraný ministr zahraničí Schwarzenberg zaplatil z vlastní kapsy audit Čunkových financí, jež se jevil v kontextu ostatních událostí jako totální šaráda, jejímž smyslem bylo zabránit pádu vlády, jež mohl nastat v případ odstranění Čunka.
Rozdíl mezi vládní praxí za účasti zelených a původními idejemi, z nichž strana vznikla, působil stále větší vnitřní problémy. Křídlo ekologických aktivistů, vedené Danou Kuchtovou a Martinem Stropnickým, zcela po právu začalo poukazovat na skutečnost, že politická praxe Bursíkovy Strany zelených má jen velmi málo společného s tradiční zelenou agendou.
Nejjasněji se tento problém vyjevil ve stranických rozporech ohledně možné podpory strany pro umístění amerického radaru a s ním spojené vojenské základny na území České republiky. Toto téma totiž nejjasněji symbolizovalo skutečnost, jak radikálně se Bursíkovi zelení odchýlili od idejí, které jsou vlastní většině zelených stran v Evropě. Žádná významnější Strana zelených v Evropě by totiž nemohla s umístěním takového vojenského zařízení na území svého státu souhlasit.
Výše řečené není soudem o radaru samotném. Je pouze konstatováním faktu, že čeští zelení museli pod tlakem svého vládního angažmá v koalici vedené konzervativní stranou značně ohýbat nejen své programové priority, ale také nově definovat svoji „identitu“.
Je možné argumentovat, že kdyby zelení zůstali v opozici, tento problém by nevzniknul, protože strana by přijala vůči radaru pro její tradiční voliče srozumitelný, jednotný postoj, v podobě odmítnutí tohoto zařízení. Vládní angažmá, spojené s podporou radaru a některých dalších „nezelených“ opatření, jí naopak začalo rozkládat na dvě nesmiřitelné skupiny: pragmatické liberály toužící zůstat u moci a křídlo ekologických aktivistů, jež bylo s podílem na vládní moci ve vládě vedené ODS stále více nespokojené.
Je symbolické, že největší podporu si zelení v Bursíkově pragmatickém podání udrželi u voličů, kteří dříve podporovali malé liberální strany v politickém středu. Ač mnozí tito sympatizanti, včetně bývalého prezidenta Václava Havla, byli lidé zvučných jmen, autentickými zelenými nikdy nebyli, ač mnozí jistě sympatizovali s některými aspekty zeleného programu. Stranu podporovali především proto, že zaplnila mezeru po Unii svobody či Občanské demokratické alianci.
Naneštěstí pro stranu se Bursík rozhodnul řešit vnitřní spory konfrontací. Měl jistě pravdu v tom, že to bylo jeho politické charisma, které stranu dovedlo do poslaneckých lavic, jenže, jak se zdá, zapomněl, že bez voličů, kteří se názorově shodují spíše s Kuchtovou a Stropnickým, se jeho strana může rychle propadnout pod hranici volitelnosti. Navíc také zcela ignoroval skutečnost, že právě u mnohých voličů, kteří podporují zelené, vyvolají odpor jeho autokratické metody, neboť pojetí vnitřní demokracie v zelených stranách ve všech evropských zemích je založeno na velké míře svobodomyslnosti.
Snaha Bursíka zkonsolidovat svojí mocenskou bázi ve straně na úkor oponentů nakonec přispěla zásadním způsobem i k pádu vlády. Bursík coby předseda strany měl jistě silné důvody k nespokojenosti s odbojnými poslankyněmi Věrou Jakoubkovou a Olgou Zubovou, které se klonily spíše ke křídlu Dany Kuchtové, jenže tím, že je nechal vyloučit ze strany, přímo přispěl k pádu koaliční vlády, když se ČSSD rozhodla vyvolat další hlasování o nedůvěře. Tyto poslankyně totiž už neměly žádný důvod ani k elementární loajalitě vůči straně a vládní koalici.
Pád vlády je i pádem Bursíkova konceptu zelené politiky. Je pravděpodobné, že pád vlády posílí dále odstředivé tendence ve straně, protože zmizelo i lepidlo moci, které drželo dohromady lidi, jako jsou Bursík a Ondřej Liška, ministr školství a dnes druhý nejmocnější muž ve straně. Jinými slovy: Bursíkův koncept zelených coby pragmatického výtahu k moci pro malou skupinku lidí zcela selhal. Otázkou je, zda zřícení tohoto výtahu přežije strana.
Parlamentní zpravodaj, duben 2009